Vždycky jsem si říkala, že až budu dospělá a budu mít manžela, tak budu mít hodně dětí. Vždycky jsem toužila po veliké rodině. A víte proč? Protože já jsem byla jedináček. A moje sousedka, která měla manžela, tak taky měla pouze jedno dítě. S jejím dítětem jsme byly nejlepší kamarádky. Chodily jsme spolu na základní školu, potom taky na střední. Obě dvě jsme udělaly ekonomickou školu úspěšně a bylo nám dobře. Jenomže potom se naše cesty rozešly kvůli dalšímu studiu. Já jsem chtěla jít na lékařskou fakultu a moje nejlepší kamarádka na právnickou fakultu.
Takže jsme samozřejmě musely každá do jiného města, kde jsme se taky nakonec usadily. Obě jsme si tam našly také své manžele. Také jsme se tam vdaly a už jsme tam zůstaly. Samozřejmě, že se s mojí kamarádkou stále často navštěvujeme a posíláme si dopisy. A taky si velmi často voláme. Jsme stále nejlepší kamarádky, i když se vídáme pouze dvakrát nebo třikrát měsíčně.
Ale zato to vždycky stojí za to. A potom můžu říct, že když jsme se s manželem snažili o první dítě, tak se na to podařilo ihned napoprvé. Byla jsem úplně v sedmém nebi. A byla jsem ráda, když se mi za devět měsíců narodil můj první syn. A musím říct, že první čtyři měsíce byly peklo. Syn stále brečel byl ufňukaný a já jsem si myslela, že skončím asi v blázinci. Nyní můj syn má tři roky a je stále divoký až hyperaktivní Takže jsem si to asi rozmyslela s tím, že chci mít kupu dětí. Manžel chce mít ještě jedno dítě, zatímco mně by stačilo asi jedno dítě. Uvidíme, co nám osud nadělí. A vy si myslíte, kolik dětí je tak akorát? Já si myslím, že dobré je, aby každé dítě mělo všechno nejlepší, aby mělo krásné a pestré dětství. Protože co by to bylo za dětství, kdyby se děti trápily nedostatkem? Mě by se to nelíbilo. Já jsem si řekla, že tedy ještě jedno dítě mít budeme. Uvidíme, jak se to vyvine.